Kdo přišel do domu jako první, jak se z dílny na porcelán stala jídelna se sálem a kdo tu dnes vaří, rozdává karty a otevírá dveře.
Martina Hanáková přišla do domu poprvé jako malířka porcelánu. Hledala místo, kde by mohla mít dílnu, a našla vysoká okna do ulice, kamenné prahy a podlahu, která vrzala přesně tam, kde měla. Dílnu tu nikdy nezřídila. Místo toho se v přízemí začalo vařit, protože se k ní přidal František Novák, kuchař, který dvacet let vařil v hotelech a chtěl konečně dělat jídlo bez tlaku, že se musí stihnout.
První večer jsme otevřeli se dvěma stoly v přízemí a s jednou polévkou. Pět hostů, tři talíře malované Martinou a zbytek z obyčejného porcelánu. Dnes jsou všechny talíře malované a každý má na dně svůj vlastní znak. Hosté je někdy sbírají: dojedí, otočí talíř a podívají se, co jim vyšlo. Znaky jsou vlaštovky, sedmikrásky, klíčky a hvězdičky, a žádný se neopakuje.
Nahoře jsme zařídili sál se zrcadly, která jsme sehnali po celém okolí. Jedno pochází ze starého hotelu, druhé z bývalé kavárny, třetí z rozebrané lékárny a čtvrté nám darovala paní, která se stěhovala za dcerou. Zlaté rámy jsme dali obnovit a sál se rázem zdvojil. Stoly nám vyrobil truhlář z Duchcova, který se zeptal, jestli má sukno natáhnout napnuté, nebo volné; napnuté.
Dnes je v domě pět lidí, kteří tu byli od začátku nebo přišli později a zůstali. Žádný z nich není ředitel, všichni jsou prostě tady. Podnik provozuje WAFFLE ADVERTISING LTD, 85 Great Portland Street, London W1W 7LT, Spojené království.
Duchcov býval městem porcelánu. Z dílen vycházely talíře, figurky a vázy, které dodnes stojí v domácnostech daleko za hranicemi kraje, a každá rodina tu zná někoho, kdo na ně kdysi uměl malovat. Martina říká, že ruka se dědí: stačí chvíli držet štětec a poznáš, kde se vzala. Proto jsou naše talíře malované, a proto je každý jiný.
Nad městem stojí zámek s knihovnou, kde kdysi pracoval proslulý knihovník a cestovatel. Hosté, kteří se tam vypraví, se k nám často vracejí na večeři a ptají se, jestli je tu stejný klid. Je. Zámeckou knihovnu bychom k nám nepřenesli, ale tichý koutek u okna ano.
Za městem se zvedají Krušné hory, a kdo přijede po okresce, uvidí je v zimě bílé a v létě zelené. Podkrušnohoří žilo z hor a z uhlí, a dodnes se tu cení lidé, kteří umějí pracovat rukama. Luděk Kratochvíl tvrdí, že sál se naučil od horníků: jeden se musí spolehnout na druhého, jinak se nedá dojít na konec.
Dům má dvoje dveře, vysoká okna a krov, který se při bouři trochu ozývá. Po válce v něm byla dílna, po ní obchod s galanterií a pak dlouho nic. Když jsme ho koupili, měl zavřené okenice a v přízemí hromadu starých krabic. Okenice jsme otevřeli, krabice vynesli a dům se vrátil do života sám.
šéfkuchař
František vaří přes dvacet let, nejdřív v hotelech v okolí a od otevření u nás. Nemá rád zkratky: svíčková se u něj vaří tři hodiny, kachna čtyři a omáčka vždycky o půl hodiny déle, než by bylo nutné. Když se ho někdo zeptá, co je dnes dobré, odpoví, že všechno, ale že kachna je trochu lepší. Doma prý vaří jen polévky.
vedoucí sálu
Luděk řídí večer v sále, plánuje stoly a hlídá, aby se nikdo necítil přehlížen. Původně se vyučil zámečníkem, pak patnáct let pracoval v obchodě s nábytkem a do Lví brány přišel kvůli zrcadlům: chtěl vidět, jak se dělají zlaté rámy. Zůstal. Říká, že dobrý vedoucí sálu se pozná podle toho, že si ho nikdo nepamatuje.
krupiér
Radek rozdává karty od mladých let, nejdřív doma u kuchyňského stolu, později v klubu a dnes u nás. Pravidla vysvětluje trpělivě, pokaždé trochu jinými slovy, a když vidí, že hostovi něco uniká, zastaví hru a začne od začátku. Nikdy nezvyšuje hlas, a přesto ho slyší celý sál.
hostesa
Hana otevírá dveře a rozhoduje, kam tě posadí. Zná jména stálých hostů, pamatuje si, kdo se rád dívá na kuchyni a kdo na ulici, a poznáš ji podle toho, že u dveří vždycky řekne totéž: že jsi tu správně. Před Lví bránou pracovala v knihkupectví a doporučuje hostům knihy, i když se na ně neptají.